Interview 0.1

28. prosince 2009 v 18:12 | plastic |  interviews
Nejčastější slovo, které v mnoha rozhovorech, které Michael Jackson během své dlouholeté kariéry dal, bylo Láska. Také Děti a samozřejmě Muzika, kterou zasáhl a ovlivnil celou generaci. Když před pár dny zemřel, rozžhavily miliony lidí internet, vytáhly staré zaprášené desky, knížky, časopisy, aby pro sebe oživily zvláštní charakter a talent krále popu. I my jsme za vás listovali...




Připadáte si někdy osamělý?
Rozhodně. Na pódiu je to v pořádku, ale někdy, i když mám dům plný lidí, stejně si uvnitř připadám sám. Ale já si nestěžuji, protože si myslím, že mi samota pomáhá v práci.
Změnilo vás to, že jste se stal otcem?
Nesmírně. Začal jsem přehodnocovat, jak trávím čas, a taky se cítím odpovědný za správnou výchovu. Zároveň ale nedopustím, aby to cokoliv změnilo na mé hudbě, tancování nebo koncertování. Jen prostě musím hrát dvě odlišné role. Já jsem chtěl odjakživa mít velkou rodinu, už v době, kdy jsem chodil do školy. Vždycky jsem říkal tátovi, že ho trumfnu - on měl deset dětí, takže já bych chtěl mít jedenáct nebo dvanáct.
Nevadí vám občas, že vám sláva v raném věku vlastně ukradla dětství?
Ne, kvůli tomu naštvaný nejsem, ale mrzí mě to. Nikdy jsem si třeba nemohl ráno přispat, chodit na večírky, nebo si hrát s ostatními dětmi. My jsme doma ani neslavili Vánoce nebo jiné svátky.
Bylo pro vás v dospívání obtížnější proto, že jste byl už jako teenager superstar?
Ano, a bylo to velice těžké. Myslím, že každé dítě si prochází obdobím, kdy už není takové to nádherné a okouzlující dítko. Jenže začne růst a všichni kolem by chtěli, aby zůstal dítětem.
Koho myslíte - ti všichni kolem?
Veřejnost a publikum. Příroda si ale stejně jde svou cestou. Jako kluk jsem měl hrozné akné, styděl jsem se tak, že bych se radši neviděl. Schovával jsem se někde v přítmí, nechtěl jsem se podívat do zrcadla a táta si ze mě utahoval. Nesnášel jsem to a denně jsem kvůli tomu brečel. Táta nikdy nebyl takový, jakého bych si přál. Ale matka byla báječná. Pro mě je vzor dokonalosti. Kéž bych jen dokázal chápat i tátu.
Teď už s otcem vycházíte?
Už je to mnohem lepší, otec je mnohem milejší. Asi už si uvědomil, že bez dětí a bez rodiny není nikdo nic. Kdysi jsme měli hrůzu z toho, jenom když se objevil ve dveřích, ale dneska už je fajn. Kéž by to jenom netrvalo tak dlouho. Táta už se mě dneska neptá, jestli jsem podepsal tuhletu nebo támhletu smlouvu, ale jak se mám, co jsem jedl a tak. Obyčejné věci, to jsem od něj vždycky chtěl slyšet. Konečně se zajímá, jestli jsem v pořádku a tak, což je od něj velmi milé.


Pomáhala vám hudba utéct od dětských strachů?
Samozřejmě. My jsme doma pořád zpívali, i třeba u toho, když jsme myli nádobí. Nebo jsme vymýšleli písničky - pořád, ať jsme dělali cokoliv. To je na té věci velkolepé: přes tragédii, bolest. Tak to mají i velcí klauni, kteří vás pobaví, ale za smíchem vidíte jejich utrpení. Chaplin to uměl skvěle, lépe než kdokoliv jiný. Dneska pro mě rodina znamená všechno, hlavně lásku. Tak nás to učili, nakonec jsme všichni v naší rodině kamarádi, což je důležité. Ať si lidi nebo média říkají cokoli, jsme přátelé a máme se moc rádi.
Chcete říct, že vaše rodina drží pohromadě, i když to bulvár líčí jinak?
Ti se jen honí za senzacemi.
Kdo jsou vlastně pro vás nejlepší přátelé?
Moje děti, naše rodina, bratři, sestry a většina lidí, které mám kolem sebe.
A kdybyste měl jmenovat jednoho nejlepšího přítele?
Asi byste ty nejvěrnější podle jména stejně neznali, takže ...
Třeba Elizabeth Taylor?
Ta patří k těm nejvěrnějším, vídáme se pravidelně. Je výborná kamarádka, zrovna jsem byl nedávno u ní. Večer si často voláme, občas i několikrát týdně.
To byla ona, kdo vás nazval poprvé králem popu?
Ano, já sám bych sebe nikdy nijak netituloval. Kdybych teď zavolal Elizabeth Taylor, potvrdila by vám, že ten titul skutečně vymyslela ona. Uváděla mě, tuším, že na American Music Awards, a vlastními slovy - ve scénáři to nebylo - řekla: "Jsem jeho velikou fanynkou a podle mého názoru je to král popu, rocku a soulu." Tisk to začal opakovat a pak se toho chytli i fanoušci.
A jak jste se dal s bratry dohromady, když jste chtěl pomoci obětem tsunami?
Říkal jsem si, že bych měl něco udělat. Kvůli tomu nám přece Bůh dal talent, abychom lidem něco dávali a pomáhali. Tak jsme se s bratry rozhodli natočit společně písničku.
To jste jim jen tak zavolal a řekl: Koukněte bráchové...?
Řekli jsme si, že chceme ve studiu nahrát něco pro oběti tsunami, a navrhl jsem jim, že bychom se kvůli tomu mohli dát dohromady. A oni souhlasili.
Nezáviděli vám někdy bratři, že jste tak brzy přitahoval většinu pozornosti na sebe?
O ničem takovém nic nevím.
Opravdu jste nikdy neměl pocit, že na vás žárlí?
Počkejte, musím se zamyslet... Ne, myslím, že mi vždycky přáli a žádnou žárlivost jsem od nich nepocítil.
Ani sestra La Toya vás nenaštvala tím, co napsala ve své vzpomínkové knize? Tím, co říkala o vaší rodině?
Já tu knížku nečetl. Můžu jen říct, že La Toyu moc miluju, a tak to zůstane napořád. Vždycky pro mě bude ta milující La Toya, se kterou jsem vyrůstal.


Přece jen jste se s bratry znovu sešel na koncertech v New Yorku. Bylo to po dvanácti letech vaší sólo dráhy. Byl jste nervózní?
Ne, bylo mi ctí být na pódiu společně se svými bratry. Hřálo mě z toho u srdce, byl jsem velmi šťastný.
Uvažujete o dalším turné s bratry?
Neřekl bych. Rozhodně bych s nimi udělal album, ale ne turné. Oni by určitě rádi, ale já bych se radši soustředil na jiné věci. Turné je fyzicky velmi vyčerpávající, dvě hodiny na pódiu jsou pro mě, jako kdybych běžel maraton. Před a po koncertě se vždycky vážím a vidím, že shodím tak čtyři a půl kila. Všude kolem je pot. Pak jdu na hotel, napumpovaný adrenalinem a nemůžu usnout. A další den zase koncert, je to velmi těžké.
Jestliže nechcete na turné, jak hodláte uspokojit poptávku fanoušků a vaši potřebu veřejného vystupování?
Chtěl bych dělat intimnější koncerty a zpívat písničky, které se mě obzvlášť dotýkají. Něco ze srdce a z duše, jen s jediným reflektorem na scéně.

 


Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.